Skřítci – víly ….
Potichoučku, polehoučku…v lese nebo na paloučku… Vydejte se se mnou do kouzelného lesa, kde žijí skřítkové a víly. Jsou to pořádní uličníci, ušatí a neposední, se kterými rozhodně není nuda. Byl krásný podvečer a bytosti, o kterých se dětem zdá ve snech, pobíhaly po lese. Nejspíše je povolala matka příroda. Skřítkové ke mně promlouvají a já ani nedutám, abych je nevyplašila. Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Sedím v koutku a poslouchám a až za tmy, abych nikoho v lese nerušila, potichu odcházím….
Za ranního svítání, když se skřítkové a víly probudí, se rozloučí s „matkou lunou“ a s blednoucími hvězdami a každé zvlášť zamávají. Poté pozdraví „otce slunce“, pozdraví i mraky, déšť a vítr. Pozdraví se vzájemně, nejprve ti ze stejného stromu či svazku květů, poté i v celé zahradě nebo areálu. Pozdraví krále, ptáky, včely, motýly poletující kolem, každou žížalu, šneka, každého, kdo jde okolo – kočku i lidi. Tak to jde, dokud nestojí slunce vysoko…
„Nezapomeň, kdo jsi.
Miluj tuto zemi jako skřítkové, ale uchovej si pohled upřený na nebesa. Potom se vše v dobré obrátí. Potřebuješ jenom důvěru a dlouhý dech, i kdyby to mělo trvat staletí nebo tisíciletí!“